fbpx

22. září 2012 plachetnice Trustmarque Quokka, typ Grand Soleil 43 opustila River Hamble v Anglii s plánem doplout na Maltu.
Posádku tvořil majitel Peter Rutter, bývalý komodor královského jachtařského klubu (RORC = Royal Ocean Racing Club) a další tři zkušení jachtaři - Graham Moody, Malcom McEwen a Scott Dawson.
Po Maltě měla Quokka plout na Kanárské ostrovy, kde se měla vyměnit posádka a plachetnice se měla zapojit do ARC transatlantického závodu s cílem na St.Lucia. Jejich ambicí bylo zvítězit ve své třídě. (Quokka ve své třídě nakonec skončila na druhém místě.)
Quokka byla připravena na oceánskou plavbu a vybavená velkým množství vody a jídla, ve výbavě nechyběl odsolovač a plné tanky nafty s dalšími 70 litry nafty v náhradní nádrži. Loď se nacházela asi 200 mil od francouzského pobřeží, když přišla katastrofa. Kormidlo Quokka se zlomilo a posádka zůstala bez možnosti loď řídit.

 

 

22. září 2012 plachetnice Trustmarque Quokka, typ Grand Soleil 43 opustila River Hamble v Anglii s plánem doplout na Maltu.
Posádku tvořil majitel Peter Rutter, bývalý komodor královského jachtařského klubu (Royal Ocean Racing Club) a další tři zkušení jachtaři - Graham Moody, Malcom McEwen a Scott Dawson.
Po Maltě měla Quokka plout na Kanárské ostrovy, kde se měla vyměnit posádka a plachetnice se měla zapojit do ARC transatlantického závodu s cílem na St.Lucia. Jejich ambicí bylo zvítězit ve své třídě. (Quokka ve své třídě nakonec skončila na druhém místě.)
Quokka byla připravena na oceánskou plavbu a vybavená velkým množství vody a jídla, ve výbavě nechyběl odsolovač a plné tanky nafty s dalšími 70 litry nafty v náhradní nádrži. Loď se nacházela asi 200 mil od francouzského pobřeží, když přišla katastrofa. Kormidlo Quokka se zlomilo a posádka zůstala bez možnosti loď řídit.

Scott Dawson vysvětluje co se stalo a jak posádka postupovala při řešení problému.
Už před vyplutím jsme věděli, že budeme čelit těžkým podmínkám Biskaje. Při přeplavbě kanálu jsme dosáhli dobré rychlosti a brzy jsme míjeli Ushant. Podle předpovědi přicházela fronta a abychom měli vítr v zádech zamířili jsme na západ. Očekávali jsme sílu větru mezi 25 – 30 uzly a tak jsme zrefovali hlavní plachtu na druhý ref.

V neděli 23. září, kolem půl jedenácté jsme byli nějakých 200 mil od nejbližší pevniny. Já byl za kormidlem. Vítr foukal v nárazech okolo 40 uzlů a tak jsme zvažovali, že hlavní plachtu sundáme celou. Kormidlování bylo v pohodě, ale začaly se dělat vlny, které v tu chvíli dosahovaly výšky mezi 3 – 4 metry. Zrovna jsme sjížděli vlnu rychlostí 11 uzlů, když v tom se ozval silný praskot a cítil jsem jako by něco narazilo do dna lodi. V tu chvíli kormidlo přestalo klást veškerý odpor a k mému zděšení bylo jasné, že jsme o kormidlo přišli.

Graham Moody vzpomíná na tento moment: „Scotty byl za kormidlem, Peter v kokpitu, já byl v předním koši a urovnával jsem lana, Malcom byl dole v kajutě. Slyšel jsem Scottyho, jak volá, že jsme ztratili kormidlo. Loď se stočila, Peter se chytil druhého kormidla, protože si myslel, že se kormidlo jen zaseklo. Scotty mezitím doběhl ke mně a řekl mi ať shodím kosatku. Malcom vyběhl na palubu právě včas, aby dostal otěží hlavní plachty do hlavy. Nějak jsme dostali hlavní plachtu dolů a potom jsme začali vyhodnocovat situaci“.

Peter měl dva důvody být znepokojený, zaprvé jsme nevěděli, jestli při ztrátě kormidla nedošlo také k poškození trupu a zadruhé, byli jsme v oblasti velkého námořního provozu s neovladatelnou lodí. Proto vyzval Malcoma, aby začal ihned vysílat MayDay.
Malcom si vybavuje vysílání: „Šel jsem do kajuty a začal jsem vysílat MayDay na 16. kanále. Po dvou nebo třech pokusech mě odpověděl kapitán Pilling z nákladní lodě Tinsal, který byl přibližně 8 nm jižně od nás. Nabídl se, že zůstane na příjmu a zároveň, že zavolá Falmouth Rescue koordinační centrum a jeho francouzský protějšek CROSS Etel."

Uběhl nějaký čas a my zjistili, že do lodi proniká voda, ale nebylo jí moc. Tinsdal byl stále připravený pomoci, ale uvědomili jsme si, že by záchrana byla riskantní a také by znamenala ztrátu lodi. Poděkoval jsem proto kapitánu Pillingovi a nechali jsme ho pokračovat v jeho cestě. Pomocí satelitního telefonu jsem zavolal na pobřežní stráž ve Falmouth a potvrdili jsme jim, že nejsme ve vážném nebezpečí, protože jsme driftovali pryč z plavební dráhy velkých lodí. Pobřežní stráž nás požádala, abychom změnili vysílání MayDay na Pan-Pan, s čímž jsme neměli problém a tak jsem vyslal zprávu všem stanicím na kanále 16. Francouzská záchranná služba CROSS Etel teď měla spojení na náš satelitní telefon, takže nám zavolali a požádali, abychom jim každé dvě hodiny hlásili naší pozici.

Scott popisuje co se dělo poté: každé dvě hodiny jsme po dobu asi 20 minut museli pumpovat vodu z lodi. Voda pronikala do lodi někde v úložných prostorách na zádi. Měli jsme ale spousty nafty a tak motor mohl běžet a udržovat jak pumpy, tak komunikační systém v chodu. Také jsme se připravili na nejhorší a to na případné opuštění lodi. „Grab bags“ byly připraveny a záchranný ostrůvek také. Přesto, že se loď dost drsně pokládala na bok, nebyl okamžik, kdy bychom přemýšleli o tom, že se převrátíme. Byla noc a my nebyli schopni situaci objektivně vyhodnotit.

S příchodem rána se ale nálada zlepšila, pochopili jsme, že nejsme ve vážném nebezpečí a tak jsme se rozhodli pro odpočinek. Ustanovili jsme hlídky, kdy jeden člen stál ve vchodu do lodě, v ruce svítilnu a připravenou světlici pro odvrácení možné kolize. Největší obavy jsme měli ze srážky s velkou lodí a tak jsme bedlivě pozorovali okolí. Pohyby lodě byly opravdu hodně nepříjemné, všichni jsme si vzali prášky proti mořské nemoci, ale i tak mě bylo zle a byl jsem přibližně na čtyři hodiny vyřízený.

Za úsvitu jsme si udělali čaj a snědli nějaké müsli tyčinky. Vítr se ztišil na 30 uzlů a my driftovali východním směrem rychlostí kolem 1 uzle. Teď jsme byli mimo obvyklé dopravní trasy velkých lodí.

Morálka byla neuvěřitelně nízká. Všichni jsme byli fyzicky vyčerpaní. Peter byl na telefonu a zjišťoval možnosti naší záchrany. Nabídka na záchranu zněla €20 000, ale každou hodinu, jak jsme se blížili k pobřeží, se cena snižovala. Chtěli jsme se udržet na lodi co nejdéle a co nejvíc se přiblížit k pobřeží a cenu za případnou záchrannou akci snížit co nejvíc by to šlo.

Problém byl v tom, že mezi naší pozicí a pobřežím, ke kterému jsme mířili je pevninský práh, kde hloubka náhle klesá z 4 500 metrů na 150 metrů. To představuje velké vlny, které by byly schopny naši neovladatelnou loď potopit. A co kdyby se změnil vítr a začal nás hnát od pobřeží? Byly jsme teď v 5 metrových vlnách, ale kdyby začalo foukat, určitě by se ještě víc zvedly a byly by i strmější.

První ráno CROSS Etel poslala malé letadlo, aby zkontrolovalo naši pozici a jak na tom jsme. Bylo to pro nás hodně uklidňující, že záchranná služba je připravená nám kdykoli pomoci. Říkali jsme si, že možná za jejich sledování budeme schopni doplout do přístavu vlastními silami. Měli jsme čas přemýšlet, pevninský práh byl nějakých 70 nm od nás, 3 dny za současné rychlosti a driftování. Věděli jsme, že musíme vymyslet způsob jak loď kormidlovat. Stále jsme byli velice unavení. Už jen pohyb v kajutě byl vyčerpávající a na palubě to bylo ještě horší.

Quokka měla náhradní kormidelní páku, ale bez kormidla byla k ničemu. Nejdřív jsme zkoušeli použít spinakrový peň, ale Quokka měla otevřenou záď a nebylo možné provizorní kormidlo k ničemu přivázat a za druhé peň nebylo možné ponořit hlouběji do vody.

Morálka dále klesala, ale tu noc Moody začal něco čmárat na papír. Býval jachtařským stavitelem a designérem, takže pokud někdo mohl přijít s nějakým užitečným nápadem, byl to právě on. Příští ráno řekl: „Mám to.“ „Myslím, že jsem na to přišel.“.

Peter si myslel, že Moodyho nápad na výrobu náhradního kormidla vypadá slibně a tak jsme se všichni dali do práce. Sebrali jsme dvoje dveře do kajut k výrobě listu kormidla, vang,(měli pevný, ne lanový kiking) který sloužil jako kormidelní páka, a další drobnosti ať už nějaké železo a hlavně lana, která jsme na lodi našli. Stavbu jsme začali v salóně.

Výroba dala dost práce a zabrala hodně času a neměnné kývání lodi tomu moc nepomohlo. Bylo to jako skládat kuchyňský montovaný nábytek na „skákacím hradu“ s místním skautským oddílem, který neustále skákal na horu a dolů. Ale naše morálka se lepšila. Připravili jsme si pořádný oběd a naše aktivita a pocit, že máme plán nás opravdu pozvedla.

Pevninský práh byl teď od nás nějakých 40 nm a my si přáli, aby náhradní kormidlo bylo funkční. Pak přišla frustrující noc, to když jsme čekali až se moře zklidní a my budeme moci kormidlo přenést přes záď a pomalu spustit do vody.

K naší radosti se to podařilo a pak nejdříve s motorem lehce pobrukujícím jsme zkusili, jestli můžeme novým kormidlem udržet kurz. Kormidlo fungovalo! Byli jsme zase schopni loď kormidlovat a všichni jsme se začali smát.

Vytáhli jsme bouřkovou kosatku a s motorem jen na volnoběh jsme brzo dosáhli rychlosti 5-6 uzlů. Navíc, plachta srovnala loď a kymácení, které trvalo už tři dny a noci tak ustalo.

Náhle náš satelitní telefon přestal fungovat. Byli jsme mimo dosah VHF stanic velkých lodí, ztratili jsme kontakt se záchranářským týmem a našimi rodinami. Když s námi Etel nemohl navázat satelitní spojení, které jsme měli domluvené v pravidelných dvouhodinových intervalech, vyslali letadlo a my prostřednictvím VHF požádali posádku, aby předala zprávu našemu poskytovali satelitního spojení. Peterova žena mezitím zjistila, že satelitní společnost odpojila náš satelitní telefon, protože byl moc často používán a přečerpali jsme kredit. Vše se vyřešilo úhradou patřičné částky a brzy nás opět zaktivovali.

Bylo obtížné se naučit s novým kormidlem loď kormidlovat. Na moři byly stále 4 metrové vlny a přirozený způsob jak vlny překonat bylo „to traverse them“. To ale dost dobře nefungovalo s nouzovým kormidlem, protože to na něj vyvíjelo velké síly. Sjet vlnu „downwind“ sice snížilo tlak na kormidlo, ale to zase znamenalo pro Quokka náchylnost k převržení. Kormidlování vyžadovalo velkou koncentraci a tak jsme se střídali každou půlhodinu a rozdělili se do dvoučlenných hlídek. Jeden kormidloval a druhý zatím dával pozor na kormidlo a zda úvazy drží.

Pevninského prahu jsme dosáhli v noci a z opatrnosti jsme raději sundali přední plachtu a přestali kormidlovat a pouze jsme driftovali až do úsvitu. Stále foukalo nějakých 20 uzlů, ale jak jsme vpluli do „mělčí“ vody úhel vln už nepředstavoval takové nebezpečí.
Věděli jsme, že je to naše poslední obtížná etapa. S prvním slunečním paprskem jsme znovu vytáhli plachty a začali kormidlovat - směr Belle-Ile, nejbližší pevnina vzdálená nějakých 40 nm. Nálada na lodi se zvedla, když jsme si uvědomili, že můžeme dosáhnout pevniny před večerem, takže jsme právě strávili poslední noc na moři.

Vybrali jsme Belle-Ile, protože jakmile se dostaneme do závětří ostrova, moře se zklidní a my budeme pouze nějakých 20 nm od břehu – dost komfortní vzdálenost pro pobřežní záchrannou službu, aby pro nás případně přijeli a zachránili nás, pokud by to bylo potřeba.

Pozdě večer jsme dosáhli Belle Ile a stočili se severně na La Trinité-sur-Mer vzdálené 5 nm. Spustili jsme plachty a motorovali. Do La Trinité-sur-Mer jsme připluli za 4 a půl dne od chvíle, kdy nám prasklo kormidlo.

Ačkoli o nás pobřežní stráž a místní lodě věděli a byli připraveni zasáhnout, dokázali jsme dokončit naši plavbu bez jejich pomoci.

Proč kormidlo prasklo?
Majitel lodi Peter Rutter říká: To je zatím předmětem vyšetřování, ale jednalo se o běžné kormidlo, kterými jsou lodě typu Grand Soleil vybaveny. My si vybrali kormidlo z karbonu, vzhledem k tomu, že jsme chtěli závodit. Během dvou let jsme s ním napluli přes 15 000 nm za všech možných podmínkách a bez problému. Ale vyšetřování se nyní zaměřuje na fakt, že Quokka spadla začátkem tohoto roku z kolébky a kormidlo poškodila. Nicméně bylo provedeno důkladně prověření kormidla a výsledná zpráva byla, že je kormidlo v pořádku.

Jak jsme se poučili:
1. Nikdy nevíte, kdy se něco může rozbít. Naše kormidlo zdárně prošlo kontrolou konstrukčního materiálu před naším vyplutím.
2. Vždy byste měli vyplout na moře dobře zásobeni jídlem, vodou a palivem. Nikdy nevíte, jak dlouho může vaše plavba trvat.
3. Nářadí a náhradní díly mohou zachránit vaši loď. Naše nářadí zahrnovalo i elektrickou vrtačku. A zjistili jsme, že nikdy není dost lan na palubě.
4. Náhradní kormidelní páka je k ničemu, pokud nemáte kormidlo. Měli byste mít předem představu jak loď kormidlovat, pokud byste kormidlo ztratili a představu jak byste situaci řešili.
5. Měli jsme satelitní telefon, ale vyčerpali jsme kredit a poskytovatel nás proto odpojil. Vždy by mělo existovat náhradní telefonní číslo pro případ nouze.
6. Pobřežní stráž ve Falmouth a Etel ve Francii má naše srdečné díky. Jejich podpora byla pro nás životně důležitá a umožnila nám bezpečný návrat.
7. Hodně mapových plotrů udává pozici kurzoru ne pozici lodě. Velikost fontu a barva jsou téměř stejné. Je to matoucí, pokud jste ve stresové situaci.
8. Náš „yellowbrick“ sledovač informoval naše přátele a rodiny o naší pozici a jak se blížíme k zemi.
www.yellowbrick-tracking.com/?page_id=5

9. Jednoduché nouzové kormidlo, které by se zasunulo do pouzdra v palubě, by bylo užitečné. Ačkoli se nám kormidlo zlomilo, jeho spodek zůstal na místě, takže jsme stávající pouzdro nemohli použít. Způsob jak odstranit zbytky zlomeného kormidla a pak nasadit náhradní nouzové kormidlo, by bylo užitečné vyzkoušet a znát předem.

Z čeho jsme nouzové kormidlo vyrobili:
Graham Moody vysvětluje, jak si představoval nouzové kormidlo a jak si se stavbou posádka poradila.
Když jsem měl volno, přemýšlel jsem, jak bychom mohli znovu loď kormidlovat. Díval jsem se kolem sebe v salónu a inspirovaly mně dveře do kajut. Pro nouzové kormidlo měly dobrý tvar, ale tím, že je použijeme, je poškodíme. Vstal jsem a hned jsem začal kreslit, jak by kormidlo mohlo vypadat. Dvoje dveře do kabin budou tvořit dobrý a pevný základ, pokud mezi ně umístíme „vang“, což představuje robustní kormidelní páku. Prodloužení délky kormidla můžeme dosáhnout přišroubováním dvou dřevěných desek, které jsme demontovali z postelí, ke spodní části dveří. Dostaneme tak ponořenou část o velikosti 75 x 60 cm.

Když jsem ukázal náčrtek ostatním, zavládlo nadšení. Peter, majitel lodi, souhlasil s tím, že můžeme použít dveře a desky z postele. Scott přišel s nápadem svázání nosného rámu nouzového kormidla z trubek, které tvoří skládací postele.

Pomocí kuchyňského prkénka jsem šel vyznačit úhel, který bude svírat kormidelní páka s listem nouzového kormidla a vše jsem potom překreslil na dveře. Abychom měli dostatek prostoru pro manipulaci s kormidelní pákou, odmontovali jsme obě kormidelní kola.

Problém byl, jak to dát všechno dohromady, ale naštěstí Malcom je hodně zručný na práci s lany a měli jsme k dispozici aku vrtačku, takže jsme mohli vrtat díry a díly k sobě svázat. Dalším štěstím bylo, že jsme měli hodně lan menšího průměru Dyneema/Spectra, takže jsme nemuseli řezat a rozplétat silnější lana. Slabší lana je možné lépe ovázat a dosáhnout tak i pevnějšího spojení.

Když jsme dali dohromady kormidlo, začali jsme řešit, jak ho připevnit ke konstrukci lodě a mít pohyblivé spojení. Probírali jsme se různými kladkami a jiným kování, které jsme na lodi našli, ale nakonec jsme to vyřešili dřevěným dílem ve tvaru písmene „V“, který jsme zesílili omotáním lan. Nevěděli jsme v tu chvíli, jestli to bude fungovat a zda to vydrží, ale ukázalo se, že omotání lany je dostatečné a že lana dokážou dobře absorbovat otřesy a rázy kormidla.

Kormidlo jsme nakonec zanořili hlouběji, a to ze dvou důvodů:

  • mysleli jsme, že původně plánovaná ponořená část nebude dostatečná
  • posunuli jsme přední okraj níže, protože byl moc silný a způsobil by sníženou pohyblivost kormidla. 

Dále jsme vyřízli rohy dveří, abychom více zvýšili pohyblivost kormidla. Předem jsme udělali provizorní horní a spodní úvazy kormidla a po vymezení pozice kormidla jsme jen zatáhli za dvě lana a kormidlo jsme tak ustálili požadované poloze.

Výtahem plachty jsme drželi kormidlo v úhlu 90° nad vodou, zatímco jsme přivazovali horní část k rámu a současně připravovali spodní uchycení.

Pak přišel okamžik, kdy jsme kormidlo spustili do vody. K jeho spodní části jsme přivázali dvě lana, která jsme omotali kolem zadních vinšen v kokpitu. Výtahem plachty jsme pomalu spouštěli kormidlo, utahovali jsme spodní lana a současně utahovali spodní úvaz kormidla.

Abychom kormidlo udrželi bočně vyrovnané, natáhli jsme lana z každé strany kormidla k zadnímu koši. Později jsme nainstalovali dva kladkostroje „handy-billies“ s poměrem 6:1, které jsme běžně používali na stěhovku (genoa staysail).

Každé tři hodiny jsme vše kontrolovali. Úvazy potřebovaly dotahovat a občas jsme potřebovali nová lana k opravě úvazu. Menším problémem se ukázalo uvolnění úchytu pravého zadního relingu způsobené od rámu, ke kterému bylo kormidlo přichyceno. Zjistili jsme, že při větru větším jak 20 uzlů byly síly přenášené na konstrukci tak velké, že jsme se rozhodli za těchto podmínek kormidlo nepoužívat.

Samozřejmě v průběhu plavby vznikaly menší problémy, které jsme průběžně řešili. Měl jsem hlavně obavy o spodní část kormidelního listu, který byl tvořen překližkou o tl. 12 mm, že by mohl prasknout, takže jsme přidali další lana a omezili rozsah kormidla na 15° na každou stranu.

Po přistání jsme nouzové kormidlo kousek po kousku rozebrali a vrátili součástky zpět na jejich místo. Dveře jsme znovu zavěsili, ale s dírami a uříznutými rohy to nebylo ono a tak jsme raději objednali dveře nové. Ale rám a vang je nepoškozený a posádka ho používá. Spodní část kormidla je zpět pod matracemi postelí s autogramy naší čtyřčlenné posádky, jako memento na tuto událost.

plavba dily

kormidlo posadka

 Volně převzato z PBO 12/2012.

Comments powered by CComment

Don't have an account yet? Register Now!

Sign in to your account