56. Setkání jachtařů v Libštátu

Podrobnosti: Napsal MULLEROVA Olga; Zveřejněno: 24. 4. 2026

Sobota 14. února byla v Libštátu předjarní, u silnice zbylé obláčky sněhu, pod barokním mostem se valil hnědý proud Olešky. Když v sále Kulturního domu

Jaká je kronika – průvodce letošním Libštátem? Program se nakonec ukázal být daleko bohatším, než bylo na webech. Na jeho začátku uvedl Petr Sládeček činnost ČANY v minulém roce, patřila k ní součinnost na jachtařské legislativě, volební valná hromada, stánek na veletrhu FOR BOAT, v září organizace 13. ročníku závodu ČANY OFFSHORE CUP a v prosinci Jachtařské fórum ČANY s početnou účastí, na kterém byl vyhlášen vítěz Poháru ČANY Pavel Sehnal.

Sál pak po několika letech pozdravil Richard Konkolski, který měl v předsálí vyloženou atraktivní nabídku svých knížek. Poděkoval Jardovi Berntovi za stále živý Libštát, zmínil, že kromě psaní pořád pluje a doporučil naslouchajícím „zvedněte zadek, naplánujte cesty a jeďte – a ať se vám to daří!“.

Petr Ondráček pak uvedl Tomáše Stejskala z TPS centra s krásným filmem o loňské České námořní rallye. Zmínil technické problémy s takeláží stěžňů jachet First 36, kvůli kterým musela být tato kategorie po jednom dni ukončena a byla to škoda – ve dvou třídách bylo v každé 20 lodí a podmínky pro závodění byly skvělé. Tak se stal loňský ročník nejnešťastnějším v historii této rallye. Výrobce však problémy jinak skvělé lodi odstraňuje a se zařazením této kategorie se letos počítá.

Za ČYK pak krátce vystoupil jeho předseda Pavel Schwarz, zmínil volbu plachetnice ILCA (Laser) jako pokračovací třídu Optimistu a uvedl následující vystoupení věnované Hebé. Zdenál - Zdeněk Sunderhauf připomněl vznik jejich týmu – díky Jardovi Havelkovi, který stál u jeho kolébky. Pak prezentoval výsledky Hebé týmu v roce 2025, postup omlazování týmu a přípravu a plány na sezónu 2026. O účast na přeplavbách mezi závody je velký zájem a je tak možné si citlivě vybírat ty nejvhodnější lidi, což komentoval slovy „když takové nemám, peníze nestačí …“.

Sál pak měl příležitost krátce pozdravit online na dálku Davida Křížka, se kterým jsme se tu setkali vloni a který se těší, že přijede příští rok.

Katka Staňková Křelinová s Lucií Šilerovou pak informovaly, jak pokračuje projekt Námořní akademie ČANY, a přehledně prezentovaly jeho cíle – nabídnout informace a jednotné kontinuální vzdělávání pro učitele a instruktory jachtingu, na prvním místě se zřetelem na uvádění do praxe.

Před pódiem je pak vystřídal Petr Zajíček, který přiblížil možnosti nabízené profesionální službou SeaHelp rekreačním jachtařům. Její základny jsou na různých místech Evropy, aplikace komunikují i v češtině a v případě potřeby mohou službu využít i její nečlenové odesláním SMS s číslem volajícího a jeho souřadnicemi GPS. V prezentaci ukázal příklady z praxe i některé ošetřované dramatické situace.

Jarda Foršt pak představil několik posledních publikací nakladatelství IFP Publishing, které si bylo možno prohlédnout i koupit v předsálí. Velký zájem patřil knížce Nehody plachetnic, publikacím RYA v českém překladu i jachtařskému průvodci od Koperu po Split.

Ruda Krautschneider pak posluchače v sále upoutal svým nevyčerpatelným vyprávěním o lodích, lidech a moři a připomněl jména jachtařských osobností, které znal a na které by se nemělo zapomínat. Byl mezi nimi Jurek – Jerzy Radomski, který na své 8,5metrové jachtě Černý Diamant plul přes 40 let po mořích světa a obdržel dvakrát ocenění Stříbrný sextant za nejlepší plavbu roku. V roce 2023 jsme v Libštátu potkali Aťu - Joannu Pajkowskou, která tenkrát skromně v několika větách shrnula své plavby včetně té nonstop sólové kolem světa. Ruda promítnul i záběr možná poslední lípy, kterou porazil, vzkázal všem: “Plujte, na stavění lodí není čas …” a na závěr pustil píseň, kterou s kytarou zpíval v polštině a kterou složil pro Jurka a jeho loď.
Ruda inspiroval řadu plaveb svých následovníků, jak potom řekl Zdeněk Žižka, na začátku své přednášky o plavbě Bagately kolem Špicberků, která byla v loňském roce další arktickou expedicí této lodě. Záběry nás podrobně vedly trasou s malebnými fjordy, nechyběla setkání jak s jejich zvířecími obyvateli, tak s posádkami české a polské polární stanice, ale i se stopami lidské činnosti, jako těžbou uhlí poznamenaná oblast rozpadající se ruské hornické osady Pyramiden. Ke konci plavby vodami Špicberků pomohla posádka Bagately Litevské plachetnici, které ve špatném počasí na kritickém místě selhal motor. Na závěr poznamenal Petr Ondráček, který byl jedním ze členů posádky, tři věci, které tato plavba potvrdila – doporučil pro plánování trasy využívat AI, že mapy Navionics už částečně AI využívají, ale je nutné jejich výstupy hlídat, že pro severní oblasti má mít každá loď přístup na internet přes Starlink.

Jirka Albrecht, kterého Libštát pamatuje od svých počátků, pak představil svou novou loď, kterou koupil na podzim a pro kterou hledá lidi do posádek na připravované plavby. Rád by měl i papírové mapy, které nechce kupovat a uvítal by, pokud by mu je někdo mohl poskytnout.

Letos za námi přijel i představitel špičky našeho námořního jachtingu, Milan Koláček. Vzpomenul na svůj první Libštát před asi 30 lety, v sále poznával řadu z těch, kteří ho cestou jachtingu vedli. Nyní se zaměřuje na mezinárodní regaty a pověděl o těch, které absolvoval v minulé sezóně. Velkých a náročných bylo pět, jednu z nich plul sólo (s výborným výsledkem), další ve dvou a tříčlenné posádce. Zažili i neúspěchy, ale celkem se Milanovi podařilo splnit všechny důležité kvalifikace. Jak říkal, soutěžit s jachetními esy a špičkovými loděmi byl sám o sobě úžasný zážitek a zkušenost. O jednotlivých závodech pak uvedl více podrobněji, po technické, organizační i lidské stránce. Promítal krásné záběry ze startů i okamžiky ze samotných závodů, které dokládaly extrémní náročnost plavby na závodním speciálu třídy Class40 (jeho loď má CZE 176). Zmínil i regaty, na které se připravuje, mj. sólo závod Route du Rhum přes Atlantik tento rok a výhledově Vendée Globe 2028. V diskusi přišla řeč i na spánek a extrémní zatížení během plavby, využívání AI (nepoužívá ho) a na modely počasí. Milan má minimální organizační tým a významný sponzoring od nadace PPF. Na závěr pak předal Milanovi symbolický finanční příspěvek od Jachtklubu Libštát jeho předseda Pavel Egert, za potlesku celého sálu.

Zatímco se na pódiu dokončovala instalace vysokého stěžně pro další bod programu, pozvala Katka Křelinová přítomné na festival Bezpečně na vodu (16. dubna 2026/Praha). To téma úzce souviselo s následující demonstrací svítícího záchranného lana, které po roce ve vylepšené verzi předvedl Martin Hanuš. Mohli jsme sledovat zachycení vzdálené figuríny lanem fixovaným ke stěžni a následovalo její vytažení na pódium – palubu, kdy jakákoliv součinnost nebyla třeba. Martin zájemce o testování lana uvítá, odpovídal pak na řadu dotazů: že svítící lano by mělo být na trhu koncem tohoto roku za cenu asi 400 EU, je použitelné i pro člověka bez záchranné vesty, po řadě předvedení mají o lano zájem hasiči, vojáci a další.

Do oblasti severních moří nás pak vrátil Jirka Zindulka, povídal především o trasách, které v minulém roce plul ve stopách Vikingů, od Polska až po Newfoundland, představil partie Kanady s překrásnou přírodou a úžasnými lidmi, kteří jsou nezvykle přátelští a ochotní pomáhat. Přes Labradorské moře pak zamířili na jih Grónska, obdivovali dlouhé fjordy mezi vysokými štíty hor i místo, kde přistál Erik Rudý – údajný objevitel Grónska. Jak dokládalo i promítání, zažili bílé noci, koupání u ledovce ve vodě 4°C, výstup na kru, který narušil její rovnováhu, spoustu výborných ryb, kterými nebylo možné se přejíst. Využívali Navionics, dalo se mu věřit asi na 80%. Na závěr Jirka předvedl interaktivní aplikaci pro přistávání jachty v marině. Je v ověřovacím provozu a vhodná pro školící střediska, umožňuje mj. simulaci přístavů v Chorvatsku s nastavením různých situací. Při předvádění Jirka přiznal, že jeho syn s ní zachází daleko obratněji a on sám to umí spíše se skutečnou lodí.

Mirek Račan pozdravil Libštátské publikum online z Austrálie a uvedl svůj film o přeplavbě z Francouzské Polynésie přes sérii malebných souostroví zvučných jmen (Samoa, Tonga, Fidži, …). Momentálně se zabývá poznáváním Tasmánie a slíbil o všem povědět osobně příští rok.

Honza Staněk, kterého pamatujeme z Libštátu v roce 2023, nás pak vrátil do chladnějších, severních moří. Jan Staněk | jirizindulka.com . Napluto má přes 15 tisíc Nm na různých slaných vodách, z nich nejbližší je mu drsný jachtařský sever. Podělil se s námi o zkušenosti a dojmy z Lofot (samotná plavba tam podél pobřeží Norska by vydala na další přednášku). Na začátku řekl řadu důležitých praktických informací – doporučil jak papírové (oficiální Norský Pilot a praktickou Cruising Guide ) tak elektronické mapy a uvedl zdroje, kde je získat, jednoznačně doporučil službu ohoi (www.barentswatch.no/ohoi/ ), bez které tam s rekreační lodí vůbec neplout (na mobilním telefonu umožní plánování trasy s řadou detailů - o rybolovu, kotvištích, AIS, místní názvosloví, informace o počasí a stavu moře, přímé tísňové volání včetně vzdálenosti k nejbližšímu záchrannému plavidlu a další). Vylíčil anabázi s povinným reportováním pro lodě s LOA větší než 15 m, které platí od začátku roku 2025 a které Norové bedlivě hlídají. Pak popsal podrobně deset krásných míst, fjordů, vesnic, přístavů, které navštívili na okruhu z Bodo, k Lofotám a zpět. Na závěr Honza předložil bohaté plány na tento rok, které připravují s Jirkou Zindulkou. V některých jsou ještě volná místa, pro některé hledají skippery.

Jarda Foršt přítomné krátce seznámil s teorií ementálského sýra, která se týká i jachtingu. Její model popsal James Reason před více než 30 lety a ilustruje, jak dochází k nehodám i ve velmi bezpečně budovaných systémech, kde bezpečnostní opatření lze chápat jako vrstvy, z nichž každá může mít své trhliny-díry, a díry představující rizika se mohou překrývat. Platí to i v jachtingu, jako vrstvy lze brát technický stav lodi/ plán plavby/ procedury za plavby/úroveň posádky/kvalitu skippera. To doložil i vlastními reálnými příběhy, které zdaleka nebyly humorné.

O vodě pro změnu sladké pověděl pak Vlasta Puczok. Byla to řeka Visla, kterou splul na skládacím katamaránu Minicat 460 z Krakova do Gdaňsku. V týmu jich bylo pět a postupně se vystřídali, trasa 855 km jim trvala 23 dní, což bylo o několik dní méně, než zabrala její příprava. Ta byla pečlivá, např. pro volbu kdy plout využili data z družic SENTINEL 3A, která mj. udávají výšku hladiny s přesností jednotek cm. Vislu Vlasta přirovnal (a podle promítaných záběrů zcela právem) k Evropské Amazonce. Tábořili u ohně, vstávali do ranní mlhy nad vodou, na lodi někdy byla vrstvička ledu – byl přelom dubna a května. Za celou cestu nepotkali ani nákladní ani turistickou loď, zdymadlo Wloclawek se napouštělo jen pro ně, většinou měli severní vítr a skoro pořád křižovali. Postupně se učili číst řeku, náplavové lavice, značení na břehu, úseky s divokou romantickou přírodou střídaly jezy u elektráren. Nejtěžší část plavby na ně čekala těsně před Gdaňskem, kdy se zhoršilo počasí, silný vítr hnal z moře vlny a před cílovým zdymadlem došla baterie.

Jako poslední a exkluzivní číslo programu uvedl Petr Ondráček Jardu Bernta s vylíčením rekonstrukce dřevěné jachty typu Vega (konstruktéři R. Langer a K. Michalski), která byla velmi populární v 60. letech minulého století. Bylo to příběh o tom, jak loď vstává z mrtvých, o lodi, která byla to po řadě těch, které Jarda postavil, lodí jeho snů. Když ji ve Štětíně objevili a koupili jako vrak, byl problematický i její převoz, po něm následovalo 6 let náročné až restaurátorské práce. Film pak ukázal její křest 21. května 2005, na kterém jsme viděli řadu našich jachtařských osobností té doby (i Jardu Havlíčka, Rudu Holého, Jardu Abramčuka, na které nezapomínáme). Loď dostala jméno Spica II a čekala jí řada plaveb v oblasti Skandinávie a Baltu.

Bylo těžké si během dne najím v tak hutném programu chvilky na popovídání, setkání, výměnu zkušeností s kolegy a přáteli, se kterými se přece jen potkáváme jen vzácně.

Odjížděli jsme za tmy a na cestu nám u domku před přejezdem bohatě svítil poslední letošní vánoční stromek. Libštát jsme vnímali zase jako neopakovatelnou událost, jak ten pořád stejný Libštát je pokaždé něčím jiný, něčím překvapivý, něčím, co ukazuje cestu dál - jen dost vlasů a vousů mezi námi začíná viditelně prokvétat do šedobíla.

Olga Müllerová