fbpx

Po třech sezónách v Norsku nadešel čas pro změnu. Z Norska jsem odplul na Faerské ostrovy a dále pokračoval na Shetlandy, Fair Isle, Orkneye a do samotného Skotska.

Příjezd na loď

Na loď do Ålesundu jsem se dostal před půlnocí. Cesta byla bezproblémová, s výjimkou toho, že jsem omylem dal powerbanku do odbavovaného zavazadla. Bdělí a ostražití celníci to odhalili, takže jsem ji musel vyndat a zasunout do kabinového zavazadla k dalším asi deseti bateriím v různých přístrojích. Mladý celník byl slušný a vstřícný, vůbec nedával najevo rozladění.

Loď doznala dvě podstatnější úhony: Stan nad kokpitem byl částečně zborcený, nikoli však roztrhaný. Jeho opravu jsem nechal na další den. Bilge byla plná vody, asi centimetr se povaloval i po podlážce v salonu. Vodu jsem hned vypumpoval. Do lodi neteklo trupem, ale podle průchozího stěžně. Když hodně prší a silně fouká, voda se dostane do kajuty. Pokusy průchod palubou utěsnit zatím nebyly úplně úspěšné. Za osm měsíců bez dohledu (a pumpování) se prostě v lodi voda nashromáždila.

Pak už jsem si otevřel na letišti zakoupené víno a chvíli degustoval. Brzo jsem ale šel spát, po cestě a pumpování jsem byl docela unaven.

V následujících čtyřech dnech jsem prováděl údržbu lodi a servis motoru, jakož i celkový úklid a dezinfekci vodní nádrže. Taky jsem dotankoval naftu. Nádrž byla téměř plná, ale do kanystrů jsem vzal dalších 60 litrů.

Do Fosnavågu

Na krátkou (jen dvacetimílovou) etapu jsem vyplul až odpoledne. Bylo krásně, provoz byl mírný, ale moc nefoukalo. Asi tři míle jsem plul na kosatku a motor, zbytek jen na motor.

V půl desáté jsem přistál ve Fosnavågu. Přístav je krásně krytý, takže stání bylo klidné. Tedy hned po tom, co se jím přestala projíždět místní omladina v motorových člunech.

Prošel jsem se po městečku a chvíli stahoval předpovědi počasí. Za stání jsem zaplatil pomocí aplikace GoMarina. Včetně elektřiny 150 NOK.

plavba do Fosnavågu

Outward Bound!

Dopoledne jsem ještě dokoupil potraviny a nealko a před polednem jsem vyplul na západ. Nejdřív mezi ostrovy. Ty se ovšem asi po 5 mílích rozestoupily a před přídí se objevil pevninou nenarušený obzor. Ještě jsem potkával motorové čluny, menší rybářské lodi i velké trajekty. Občas bylo lze zahlédnout i plachty. Ty ovšem byly spíš jen symbolické, protože většinu dne foukala dvojka Beauforta. Sice ze severu, směr tedy dobrý, ale vítr o rychlosti 5 až 6 uzlů nedokázal loď rozhýbat tak, abych byl spokojen.

Za čtyři dny totiž měl podle předpovědi dorazit do oblasti Faerských ostrovů vítr o síle 8 Bft, v poryvech 9. To už jsem chtěl být zalezlý v Torshavnu, takže rychlost lodi například 2,2 uzlu mě neuváděla v nadšení. Proto jsem celý den plul i na motor. Po deváté hodině večerní dokonce jen na motor, protože vítr se odporoučel úplně.

Do půlnoci jsem uplul 66 mil.

klidný Atlantik

Až do časného odpoledne dalšího dne vůbec nefoukalo. Protože jsem se chtěl do Torshavnu dostat před příchodem tlakové níže, pokračoval jsem na motor. Swell, který přicházel z JZ, se postupně mírnil, takže plavba byla velice klidná.

Po poledni se vítr začal nesměle ozývat, odpoledne pomalu ale jistě sílil, foukalo od JV. I na vítr o síle 2 až 3 Bft Alfa dokázala plout více než čtyřmi uzly. V podvečer jsem z kanystru do nádrže dolil 20 litrů nafty.

Večer už bylo možné motor konečně vypnout – na vítr JV 3 až 4 Bft Alfa plula více než pěti uzly.

V takových „vlnách“ se dá podniknout i výlet na příď.

Blízké setkání

Když jsem se vzdálil od norského pobřeží, lodní provoz zcela ustal. To trvalo až do doby, kdy jsem se Faerám přiblížil na méně než 20 mil. S jednou výjimkou.

Před ¾ na 10 jsem si všiml, že se z JZ blíží loď. Šlo o krásnou plachetnici o délce 12 až 15 metrů. Na celé několikasetmílové rozloze moře jsme se minuli na méně než 100 metrů; bez měny kurzu. Skočil jsem do kajuty pro foťák a zkontroloval jsem ruční vysílačku zavěšenou v kokpitu.

Když jsme se míjeli, zamávali jsme si. V kokpitu druhé lodi byl taky jen jeden člověk. Nedalo se ovšem poznat, zda ostatní nejsou uvnitř. Podle kurzu bylo jasné, že loď pluje z Shetlandských ostrovů do Norska – možná do Ålesundu nebo ještě dál na sever.

O něco později se kolega ozval na šestnáctém kanále. Široko daleko nebyla žádná jiná loď, tak jsme vůbec neřešili přechod na jiný kanál. Spojení jsme navázali pochopitelně anglicky. Byl slyšet francouzský přízvuk, ale rozumět bylo dobře. Kolega se hned zeptal, zda neumím francouzsky nebo německy. Musel jsem ho zklamat. Abych ukázal vstřícnost, nabídl jsem kromě angličtiny taky češtinu. :-D

„Čeština by pro mě asi byla dost těžká,“ odvětil s až britským smyslem pro humor. Pokračovali jsme tedy anglánsky. Sdělili jsme si, odkud a kam plujeme. Pak se kolega zeptal, jakou mám předpověď počasí. Zmínil jsem satelitní komunikátor Garmin inReach, on taky měl Garmin. On se mě zeptal, zda vím, že do oblasti za dva dny přijde tlaková níže. Odvětil jsem, že vím a že věřím, že tou dobou už budu v Torshavnu. Ještě chvíli jsme mluvili, pak jsme si popřáli šťastnou plavbu a rozloučili se. Byl to velmi příjemný kontakt se „světem“.

Mimo dohled pobřeží jsem potkal jedinou loď, ale krásnou.

Do půlnoci jsem ten den uplul 90 mil. Než se trochu rozfoukalo, plavba byla přeci jen pomalejší.

Změna počasí

Až do rána Alfa krásně plula na plachty. Plavba byla klidná, hodně jsem odpočíval. Případný provoz a loď jsem kontroloval vždy asi po hodině až hodině a půl. Autopilot fungoval dobře.

Po osmé ráno se vítr vytratil, místo něj přišla mlha. Viditelnost se snížila asi na jednu míli. Vzhledem k nulovému provozu mě to příliš neznervózňovalo. Bylo ale zase nutné nastartovat, abych se pohyboval k cíli.

Odpoledne se rozfoukalo od SZ. Nejdřív slabě, takže jsem stále plul na motor, večer už bylo možné motor vypnout. To už foukala i 5 Bft, takže jsem začal zlehka refovat plachty. Ještě to nebylo nutné, ale na noc je vždycky lepší zvolit konzervativnější přístup – zvláště při sólové plavbě.

Do půlnoci jsem za den uplul 98 mil.

Čert vždy se.e na větší hromadu!

V druhé polovině noci vítr vytrvale sílil. Tedy, noci… Pokud nebylo zataženo (což kromě předchozí mlhy nebylo), bylo vidět stále jako ve dne. Slunce se sotva schovalo kousek pod obzor a dál osvětlovalo atmosféru.

Před třetí hodinou ranní se porouchal autopilot. Nezvládl změnu kurzu, dostal se do krajní polohy a stále „tlačil“ dokud něco nepovolilo. V tomhle případě to byla ozubená řemenička nasazená na hřídelce elektromotoru. Pokus o opravu byl ve zvětšujících se vlnách nemyslitelný.

Vítr zesílil na SZ 6 až 7, v poryvech 8 Bft. Pohyb po lodi začal být obtížný. Vlny nebyly hrozné – asi 2,5 metru –, ale byly dost krátké a strmé.

Kolem poledne vítr zeslábl na 4 až 5 Bft a stočil se. Teď foukal od JZ. Odpoledne zase začal sílit. Osmička Beauforta už nefoukala jen v poryvech, ale v delších časových úsecích – třeba 20 minut. Pak vítr polevil na sedmičku, potom zase přidal.

Do oblasti dorazila „Francouzova“ tlaková níže. Bohužel o den dřív. Zajímavé bylo taky to, jak se měnila předpověď. Před vyplutím z Norska Garmin dával i vítr 9 Bft, jak se čas setkání s níží blížil, předpověď se stávala trochu milosrdnější. Devítka zmizela. A myslím, že ani v reálu nefoukala. Nicméně poctivá osmička chvílemi ano a vlny rostly.

Po poruše autopilota jsem asi 10 hodin splouval. Přitáhl jsem hlavní plachtu na druhém refu dosti k ose lodi a vyvázal kormidlo. Loď se držela pod úhlem asi 40 °na vítr. Nejdřív jsem splouval zhruba JV směrem, pak jsem příď otočil přes vítr a splouval přibližně SZ směrem. Splouvání bylo o dost klidnější. Vlny byly stále vyšší, ale byly méně strmé, takže Alfa se v nich pohybovala dosti plynule, bez skákání a plácání.

Po osmé večer jsem zamířil k západu. Vyvážil jsem hlavní plachtu (pořád na druhý ref), volně vyvázal kormidlo a zkoušel, co to udělá. Po několika úpravách Alfa na předobok dobře držela směr, plula asi třemi uzly.

Kvůli splouvání jsem ten den uplul jen 49 mil, ale vůbec jsem neplul na motor.

Větší hromada

Od půlnoci až do večera jsem plul stále jen na zarefovanou hlavní plachtu v průměru třemi uzly.

Vítr ráno a dopoledne naznačoval slábnutí, aby se před polednem zase vrátil k osvědčené osmičce Bft. Teď už měly největší vlny poctivé čtyři metry, ale stále byly poměrně pozvolné, takže se v nich neplulo úplně špatně. Občas se na vrcholu vlny vytvořil tzv. mořský dědek, tedy půl metru až metr zpěněné vody, která s chutí skočí do kokpitu. Vychytrale jsem proto byl zalezlý pod sprayhoodem. Tam jsem se většině sprchování vyhnul.

Po poledni jsem si všiml volných upínaček na pravoboku – tedy v závětří. V tu chvíli jsem měl venku i asi čtvrtinu kosatky. Loď jednak trochu zrychlila, za druhé ještě lépe držela směr. Pak se vnější upínačka uvolnila úplně a její konec volně létal vzduchem.

Konec jsem chytil a smyčkou jej provizorně přivázal ke sloupku relingu. V takových podmínkách se mi nechtělo lézt z kokpitu. Konec konců šlo o závětrnou upínačku, která není příliš namáhaná. O něco později jsem si všiml, že se vrchní část stěžně vlní. Stěžeň je průchozí, takže stabilnější, ale i tak jsem se bál, aby nespadl. Přeci jen byly dost náročné podmínky.

Zaroloval jsem kosatku a nastartoval motor, abych mohl manévrovat, bylo-li by třeba. Všiml jsem si ovšem, že neteče chladicí voda. Ufff! Začínalo toho být docela dost. Vypnul jsem hned motor, sestoupil do kajuty, motor odkryl, odmontoval hadici přívodu chladicí vody do čerpadla, několikrát do ní mocně z plných plic zadul, zase ji připojil, vrátil na místo oba díly schodů a nastartoval… Voda tekla. Tak, to bychom měli to snazší.

Dolezl jsem k napínákům upínaček, zajistil se ke stěžni a nejdříve zkusil dotáhnout vnitřní upínačku. Byla zatuhlá, ani se nehnula. Zabral jsem víc, a pak ještě trochu. Něco povolilo, ale napínák to nebyl. Ulomil jsem plochý šroubovák svého oblíbeného multitoolu Leatherman.

Dolezl jsem zpět do kokpitu a kajuty, vzal si normální šroubovák a sikovky a vrátil se na palubu. Rukou jsem zašrouboval kus závitu vnější upínačky do napínáku a pak opatrně dotahoval nářadím. Upínačka se dobře napnula, stěžeň se přestal vlnit. Zkusil jsem dotáhnout i vnitřní upínačku, ale ta zarputile vzdorovala. Usoudil jsem, že její přesvědčování musím nechat na přístav.

O něco později jsem mezi mraky zahlédl první ostrovy. Dolil jsem do nádrže dalších 10 litrů nafty a pokračoval na motor a zarefovanou hlavní plachtu. Rychlost se pohybovala mezi 1,8 a třemi uzly. Plul jsem proti proudu.

Faery na dohled

Ještě větší hromada

Vítr slábl, vlny se zatím nezmenšovaly. Můj kurz se stáčel podél ostrovů k JZ. Odtud bohužel právě foukalo. Bez sil v plachtě loď nedržela směr, takže jsem musel zasednout ke kormidlu. Odhadoval jsem, že mě čeká 8 až 12 hodin kormidlování – to podle okamžité rychlosti.

V jednu chvíli jsem si všiml, že v salonu je na podlážce voda. Že bych neutáhl správně hadici chladicí vody? Bilge byla plná. Vypumpoval jsem ji a hlídal, za jak dlouho se zase naplní. Bylo to už za 20 minut. Když jsem dal motor na volnoběh, voda přitékala pomaleji. Vypnout jsem jej nemohl – kdybych měl křižovat proti větru, byl bych tam nejspíš ještě teď. Pumpoval jsem často, alespoň jsem se zahřál.

V dálce jsem zahlédl rybáře, později i středně velkou nákladní loď. Pod mraky se trochu setmělo, ale bylo slušně vidět. Nákladní loď měla rozsvícená poziční světla. Odskočil jsem do kajuty a zapnul je taky. Záďové svítilo, sdružené světlo na přídi nikoli. Přiznám se, že během přeplavby, když jsem nikoho nepotkával, jsem v noci nesvítil.

Teď jsem si všiml, že v místech světla z příďového koše něco visí. Usoudil jsem, že se uvolnil přívodní kabel s objímkou a vypadl z těla světla. Až v Torshavnu jsem zjistil, že mě ve vlnách opustilo celé světlo, jen kabel a objímka zůstaly.

Během noci jsem kormidloval, pumpoval, kormidloval, pumpoval… Dlouho, dost dlouho. Pro obveselení začalo mrholit a pak drobně pršet. Vítr foukal přímo do nosu, kolísal mezi dvojkou a pětkou Bft.

Po třetí hodině ranní se z ničeho nic rozfoukalo od SSZ, tak kolem pětky Bft. Hned jsem vyroloval kosatku; rychlost poskočila na 4,7 uzlu. Asi po hodině a půl vítr zase lehl.

Ve fjordu či průlivu, ve kterém je Torshavn, foukala svižná 6 Bft, proti ní šel proud. Vytvářelo to roztomilé asi metr vysoké strmé vlny, ve kterých Alfa poskakovala jako skotačivé kůzle. Téhle pouťové atrakce byla asi jen jedna míle a bylo vidět, že před přístavem je klidno.

Celkem trpělivě jsem těmi „peřejemi“ proplul a před přístavem připravil Alfu na přistání. Ještě jsem ovšem musel najít vjezd do přístavu. Jachtařský průvodce zmiňuje rozsáhlé úpravy přístavu v posledních letech. Měl jsem tři mapy. Papírovou, jejíž podklady vznikaly v osmdesátých letech minulého století, tři roky staré (mladé) Navionics, které udávají jen tvar pobřeží, protože Dánsko se s výrobci cizích elektronických map moc nekamarádí, a obstarožní mapy od Garminu, které taky nezachycují aktuální stav.

Proplouval jsem kolem předlouhého vlnolamu jako nadržený vorvaň a hledal vjezd. Pak jsem si všiml vyplouvající plachetnice. Zamířil jsem na úplný jih přístavu a ejhle! Je tam. Pak už bylo vplutí snadné – místa dost, provoz malý, vítr se v přístavu zmírňoval.

Věděl jsem, kde je ponton pro hosty – v úplném SZ konci přístavu. Našel jsem jej dobře. Z dálky se zdálo, že je plně obsazen, ale z menší vzdálenosti byla vidět dvě nebo tři volná místa. Vybral jsem si to nejhezčí a jal se přistávat. Přídí k pontonu, levobokem k pochozímu prstu. Vpravo velká mezera a pak u dalšího prstu loď stojící zádí k pontonu.

Najel jsem správně, lanem jsem nahodil vazák na prstu a chystal se vystoupit s příďovým lanem v ruce. Příď se ovšem začala rychle odklánět od prstu – odliv si se mnou chtěl zašpásovat. Položil jsem vyvazovací lano, doběhl na příď, odstrčil ji od sousední lodi. Mezera byla naštěstí tak široká, že Alfa prošla napříč. Zasprintoval jsem na záď, aby tato nenarazila do lodi na druhé straně. I to se zdařilo. Teď jsem ovšem měl loď vyvázanou za levoboční záďový vazák k prstu u pravoboku s přídí zcela mimo stání.

Nebyl čas ptát se, kdo je kdo. Vzal jsem konec vyvazovacího lana, přivázal jej na vazák u pontonu, odvázal jej z původního vazáku a loď dotáhl zádí k pontonu. Úplně snadné to nebylo, proud si Alfu pořád chtěl vzít. Nenechal jsem ho. Pak už jsem dokončil vyvázání a uklidil loď.

Doplul jsem na Faerské ostrovy. Bylo kolem šesté ráno, etapa byla dlouhá asi 360 mil, plul jsem čtyři a tři čtvrtě dne. 

Pokračování bude.

Plavil se a sepsal

 

Komentáře vytvořeny pomocí CComment

Ještě nemáte účet? Staňte se členy teď!

Přihlásit k účtu