Norsko – Faery – Skotsko 3. část

Podrobnosti: Napsal HEJDUK Petr; Zveřejněno: 19. 12. 2022

Do Kirkwallu

Další den jsem vstával dřív, protože mě čekala dost dlouhá etapa – 64 mil je na jednodenní etapu celkem dost. Předpověď tvrdila, že bude foukat VJV až JV 3–5 Bft, Neptun ovšem měl už zase jiné plány. Z počátku nefoukalo skoro vůbec, ale bylo krásně. Obloha pokrytá mraky ze 3/8, sluníčko hřálo. Dokonce i autopilot spolupracoval, zatím.

odplutí z Fair Isle

Po poledni jsem mohl vypnout motor a užívat si klidného plachtění. Vítr totiž zesílil. Zatím na 3–4 Bft, JV směr žabičkářům vyšel. Rozhodl jsem se pro astronavigační praxi. Nad obzorem bylo Slunce a velmi úzký srpek Měsíce. Měření Slunce šlo dobře, u Měsíce jsem musel použít horní okraj, ale i tak bylo obtížné poznat, kde končí neosvětlená část. Měření jsem hned zpracoval. Vzhledem k obstrukcím, které dělal Měsíc, je chyba polohy 7 mil celkem přijatelná.

Odpoledne vítr zesiloval, večer už foukala poctivá sedmička. Nic hrozného to nebylo, ale bylo to nepohodlné, protože vlny taky vyrostly. Podle předpovědi z Garmin inReach mělo horší počasí přijít až po půlnoci. A aby nebyla nuda, autopilot nezvládl udržet loď v kurzu a opět se porouchal. Bral jsem to stoicky – už jsem byl zvyklý. Taky opravu už jsem měl nacvičenou. Zasedl jsem tedy ke kormidlu a začal odhadovat, jak dlouho mi tahle zábava vydrží tentokrát.

Abych si poněkud zkrátil cestu, zamířil jsem do Auskerry Sound, což je úžina mezi ostrovy Stronsay a Auskerry. Je to mělčí místo, tak jsem natahoval krk, zda se tam nezalamují vlny. Nic nemravného se tam ale nedělo. Překvápko přišlo až asi o dvě a půl míle dál – nad další mělčinou. Vlny byly vyšší a ostřejší, loď v nich dost poskakovala. Dělo se to asi jen necelé půl míle. Pak mě čekalo proplutí další tidal gate, kterou je úžina The String. I tam může být veselo. Výpočet ovšem říkal, že až se tam dostanu, proud poplyne ve směru větru, tedy nastane příznivá situace. Bylo to tak. Jen vítr vůbec neustával, naopak. Vytrvale foukala sedmička. Na přistání jsem se vůbec netěšil.

Před marínou jsem připravil vyvazovací lana a fendry. Před šesti lety jsem v Kirkwallu loďmo byl a pamatoval si, že se tam dá přistát bokem. Bude-li místo.

Po vplutí jsem zjistil, že u návštěvnických pontonů je plno. Jedno velké místo bylo volné, ale to jednoznačně vypadalo, že je rezervované pro nějakou větší motorovou obludu. Z druhého pontonu na mě někdo mával a ukazoval, abych vplul do míst pro lodi stojící tu dlouhodobě. Opatrně jsem tak učinil – mezi koncem pontonu a mělčinou není totiž příliš místa.

Když jsem vplul mezi dva pontony plné lodí, situace se hodně zklidnila. Místo bylo dobře kryté. Ochotný člověk mi ukázal, kde mám přistát a pomohl mi s lany. I tady bych si poradil, byl tu klid. Místo mělo jednu nevýhodu – k elektrickému sloupku bylo daleko, můj kabel tam nedosáhl. Dalšího dne jsem se přemístil jinam. Teď jsem byl rád, že jsem vyvázaný.

Ručně jsem kormidloval 6 hodin, celkem to šlo.

Kirkwall a okolí

V Kirkwallu mě čekal jeden důležitý úkol. Ne, nemyslím opravu autopilota. To už jsem bral jako samozřejmost. Musel jsem zkontrolovat, zda se nezhoršila kvalita smažírny ryb poblíž přístavu. Celkově jsem odebral dva vzorky smažené tresky s hranolky, solí a octem (ano, octem, ale nelekejte se – je to úplně jiný ocet, než náš osmiprocentní kvasný lihový; je to skoro jako použití citronu). Každý vzorek za 8,50 £. Ryba byla vždy výborná, hranolky též, porce naprosto dostatečné. Velký zájem místních potvrzoval, že nejsem pomýlen tím, že ve vnitrozemí čerstvé mořské ryby nemáme šanci koupit.

Taky jsem se prošel centrem Kirkwallu, navštívil zdejší krásnou katedrálu a nakupoval. Kromě smažených ryb byl vrcholem pobytu výlet do archeologické lokality Broch of Gurness. Jde o obranně-obytnou věž a k ní přiléhající vesnici prý z piktské doby.

Broch of Gurness

odliv

Lokalita na mě velice zapůsobila. Též na mě zapůsobilo, že jsem po návratu k hlavní silnici nemohl najít stanici autobusu. Vrátil jsem se na jiném místě a nikde nic. Měl jsem dost času, tak jsem šel několik kilometrů podél silnice. A pořád nic. Když už jsem znejistěl, jako na zavolanou u silnice stál dům, u něj garáž a v ní kouzelný dědeček, který něco brousil.

Opatrně jsem přišel, abych ho nepolekal, pozdravil a zeptal se na stanici autobusu. Pán začal ochotně odpovídat. Občas i anglicky. Ze srozumitelných útržků jsem pochopil, že o žádné stanici neví. Samotného jej to překvapilo. Pak se rozzářil a sdělil mi, že u přívozu na blízké malé ostrovy stanice jistě je. Tušil jsem, co to znamená, ale i tak jsem se zeptal, kdeže to je. Ukázal směr a řekl, že asi pět mil. Když viděl můj protažený obličej, řekl, že možná méně. Naštěstí se dost seknul, bylo to jen lehce přes tři kilometry – odměřeno z mapy.

Do malého přístavu jsem došel a počkal na autobus. Ten přijel asi o půl hodiny dříve. Raději jsem se zeptal řidiče, zda jede do Kirkwallu. Řekl, že ano, ale nejdřív ještě jede na sever – tedy opačným směrem. Ale klidně můžu nastoupit. Měl jsem to i s okružní vyhlídkovou jízdou. Asi za 40 minut jsme zase byli u přívozu. Pak už jsme plynule pokračovali do Kirkwallu.

Krom kontroly kvality potravin jsem se rozhodl dohlédnout taky na kvalitu nápojů. A též dodržovat svůj pitný režim. Obé mi umožnila lahev desetileté místní whisky Highland Park. Na kvalitě jsem neshledal nic, co by se dalo vytknout.

Plavba do Wicku

Následujícího dne jsem kolem půl desáté odplul z Kirkwallu. Protože jsem dobře počítal, v úžině The String byl klid. V na ni navazujícím Shapinsay Sound klid vůbec nebyl. Vítr tu foukal proti docela silnému proudu. Rychlostí mezi 6 a 6,5 uzly jsem poskakoval přes docela strmé vlny. Nic příjemného.

A taky se zase odporoučel autopilot. Při opravě jsem nerozvážně odstranil poslední zbytek kvalitního lepidla a ozubená řemenička se na hřídeli neudržela ani zuby nehty. Použil jsem totiž jiné lepidlo, které se k tomu, co mělo dělat – tedy lepit –, stavělo velice laxně. Na stávkujícího autopilota jsem ovšem vyzrál. Vítr foukal z JV, zatím jsem plul zhruba k východu. Když jsem se zbavil nepříjemného vlnění, vytrimoval jsem plachty a vyvázal kormidlo. Alfa docela pěkně držela směr.

Když jsem proplul úžinami a vyplul na volné moře, ještě jsem pár mil pokračoval východním směrem. Pak jsem udělal obrat proti větru a zase nastavil plachty a kormidlo. I na druhém boku Alfa držela směr. Bezva! Nemusel jsem kormidlovat ručně. Tentokrát by šlo o cca 12 hodin.

Blížil jsem se k východnímu vjezdu do pověstného Pentland Firth, kde lze za skočného přílivu zažít i dvanáctiuzlový proud. Před vjezdem se šikmo táhne Sandy Riddle – hřbet, který běžnou hloubku mezi 60 a 80 metry zmenšuje i jen na 14 metrů. Silný proud přes hřbet se hrnoucí může vytvářet velice zajímavé útvary, které jsem ovšem nechtěl sledovat ani zpovzdálí. Zvolil jsem místo, kde hloubka přesahuje 30 metrů. Na stavu moře se tu nic nezměnilo.

Abych příliš nezpychl, Neptun zase začal špásovat. Předpověď říkala, že bude foukat 14 až 16 uzlů, s poryvy 20 až 22. Když foukalo spolehlivě přes 30 uzlů, už jsem dával dosti explicitně najevo svoji nespokojenost. Což ovšem pánu moří bylo dost fuk.

Plavba odsýpala dobře, jen jsem se netěšil na balení hlavní plachty. Taky jsem uvažoval o tom, jaké budou podmínky ve vjezdu do přístavu. Foukal VJV, zátoka je otevřená k východu a postupně se zužuje. Taky je směrem k přístavu mělčí.

Asi dvě míle před zátokou jsem zaroloval kosatku a pokračoval na zarefovanou hlavní plachtu. Ukázalo se, že obavy byly zbytečné, v zátoce se nic hrozného nedělo. Spustil jsem tedy hlavní plachtu a pokračoval ke vjezdu do přístavu. Almanach upozorňuje na fakt, že ve vjezdu je třeba ostře zatočit a že tu může být nepříjemné vlnění. Nebylo.

Ve vnějším přístavu jsem rozmístil fendry a připravil vyvazovací lana. Při tom jsem si všiml, že svítí kontrolka chlazení. Pohled k výfuku… ano, voda nevytékala. Na nejnižší možné otáčky jsem doplul do vnitřního přístavu a přistál ve vhodném stání. Ve vnitřním přístavu byl dost klid, takže se přistávalo dobře. Hned jsem vypnul motor.

Za plavby jsem si všiml, že vnitřní pravoboční upínačka je volná. Moc se mi ve velkém náklonu nechtělo, ale dolezl jsem tam a utáhl ji. Lynx – provizorní opravy všeho druhu!

Na téhle etapě jsem uplul 54 míle, z toho 51 na plachty.

Dalšího dne jsem zaplatil za marínu (27 liber za den včetně elektřiny, sprch, vody, wi-fi), prošel se po městě a profoukl vstup chladicí vody. Pak voda tekla zase normálně.

Následujícího dne jsem mimo jiné koupil lepidlo Loctite. Nejdřív jsem si málem jedinou kapkou slepil prsty, pak přilepil řemeničku autopilota na hřídelku. Drží tam dodnes. Lepidlo ovšem tuhlo tak rychle, že se mi nepovedlo řemeničku umístit přesně na správné místo. Je posunutá asi o 2 milimetry. Ani kleštěmi nešla sundat bez rizika destrukce. Počkám, zda upadne sama. Anebo koupím nového autopilota.

V cíli

Po dvou dnech odpočinku jsem vyplul směrem k Lossiemouth, ke svému cílovému přístavu. Odplouval jsem skoro až nemravně brzo – před sedmou hodinou ranní. Potřeboval jsem totiž stihnout časové okno pro vplutí do Lossiemouth. Za skočného odlivu je ve vjezdu jen 40 cm vody. Skočný odliv sice právě nebyl, ale ani 70 cm mě neuvádí v nadšení. Alfa má ponor skoro o metr větší.

Paní harbour masteryně mi doporučovala připlout do 18 hodin BST, mně s menší rezervou vyšla možnost vplouvat až do 19 hodin. I tak jsem se snažil mít dost času.

Tentokrát předpověď počasí vyšla. Vítr postupně slábl, až kolem poledne odumřel úplně. Proplouval jsem kolem velkého pole větrníků, později jsem se vyhýbal ochranné oblasti těžebních věží.

K Lossiemouth jsem doplouval už za úplného bezvětří, vlny také zmizely. Městečko se za dobré viditelnosti nedá přehlédnout, vjezd do přístavu je snadno k nalezení. Kolem půl šesté BST jsem přistával na místě, které mi v maríně přidělili.