Předchozí část najdete zde.

Torshavn a Klaksvík

V Torshavnu jsem strávil celý týden. Počasí mezi Faerskými ostrovy a Islandem metalo kozelce, tak mi nezbylo, než abych čekal. Jako obvykle jsem prováděl menší opravy, procházel se po městě a doplňoval zásoby.

Výprava za jachtařskými pomůckami měla poněkud expediční charakter. Jediná prodejna lihovin je totiž dosti daleko mimo centrum města. Naštěstí se tam dá dojet celkem rozumně městským autobusem. Obnáší to téměř čtvrt hodiny jízdy. Na druhou stranu potěší fakt, že MHD je v Torshavnu zdarma.

Zlatým hřebem pobytu byla návštěva oceánského akvária. Tahle celkem nenápadná budova kus mimo centrum města hostí spoustu mořských potvor, které bydlí v malých, středních i velkých nádržích. Někteří obyvatelé nádrží vypadali velice chutně. Vzorky v akváriu ovšem nepodávají.

jedlá?

Když jsem byl zalezlý před větrem a deštěm, plánoval jsem, kudy Faery opustím, až (nebo pokud) mě Neptun pustí. V zásadě se Torshavn dá směrem na Island opustit třemi směry:

1) Jižně od ostrovů Vágar a Mykines – tudy se o to před pár lety pokoušel již dříve zmiňovaný norský Viking Erik Ånderå (nebo též Aanderaa – čti ónderó). U JZ cípu ostrova Mykines při tom málem přišel o život. Má o tom velice dramatické video na svém youtubovém kanálu. Potkal se s obrovskými vlnami silného tidal race, který není na mapách vyznačený. Erik tenhle jev připisuje Golfskému proudu (ehm, zde už je to spíš Norský proud). Usoudil jsem, že si podobnou kratochvíli nemusím dopřát.

2) Další možností je proplutí mezi ostrovy Streymoy a Vágar. Tahle trasa je zajisté méně nebezpečná, ale ve fjordu se tvoří velice silné přílivové proudy. Krom toho je celková délka trasy podél JZ pobřeží ostrova Streymoy kolem 25 mil, což se nemusí stihnout za dobu, po kterou proud teče správným směrem. A couvat se mi nechtělo. Na trase je jen jeden opravdu bezpečný přístav – Vestmanna. A ten je až téměř na západním konci fjordu.

3) A konečně je možné proplout některým z fjordů oddělujících SV část souostroví. V boční větvi jednoho z nich je přístav Klaksvík, který Faeřané nazývají městem (prý druhé největší na Faerách). No, město… Ona je to spíš taková opuchlá vesnice. I ve zdejších fjordech si Neptun s vodou hraje na tobogán, ale fjordy jsou o dost kratší. A Klaksvík leží celkem příhodně nedaleko od poloviny fjordu Kalsoyarfjørður. Nebylo moc těžké vybrat tuhle možnost.

kudy na Island

Podle jachtařského průvodce pro Faerské ostrovy a podle aplikace Rák, která skvěle ukazuje směr a rychlost proudů ve fjordech a kolem ostrovů, jsem naplánoval přeplutí do Klaksvíku. Aplikace má nepatrnou chybičku – je jen ve faerštině. Ale je celkem dobře srozumitelná. A ukazuje změny proudů se čtvrthodinovým krokem.

Když se po týdnu ukázalo v předpovědi alespoň jednodenní okno, přeplul jsem do Klaksvíku. Opět jsem pečlivě počítal, takže by mi proudy na téhle asi dvadvacetimílové trase měly spíše pomáhat než škodit. Motor naskočil okamžitě, vše fungovalo. U pumpy jsem dotankoval 19 litrů nafty, na 12. kanále jsem ohlásil odplutí a opustil přístav.

Před přístavem jsem postavil plachty a vyplul do fjordu. To bylo jediné místo, kde mi silný proud škodil – hodně mě brzdil a dost to poskakovalo. Abych se proudu pomstil, pokračoval jsem na plachty i na motor. Foukal západ, 2–3 Bft. Asi po třech mílích jsem fjord opustil a rychlost se zvýšila. Vítr postupně změnil směr na východní do 4 Bft.

krátká etapa do Klaksvíku

Po vplutí do Kalsoyarfjørðuru mi proud naopak pomáhal. Než jsem fjord opustil, plul jsem více než sedmi uzly, z toho asi čtyři mi dával proud. U odbočky z fjordu jsem musel plout nejméně o 40° jiným směrem, aby mě proud nesnesl tak, že bych odbočku minul. V postranní větvi fjordu proud nebyl, takže poslední dvě míle proběhly klidně.

V Klaksvíku jsou pro hosty k dispozici dva pěkné pontony s elektřinou a vodou. Elektřinu vám ale musí rozchodit HM. Toho musíte zavolat buď telefonem nebo vysílačkou. Připlul jsem v pátek, HM se mi podařilo sehnat až v pondělí. Marína taky nemá žádné vybavení – nejsou tu sprchy ani záchody, není tu platební terminál ani wi-fi, není to dokonce ani nástěnka s informacemi.

Klaksvík – ponton pro hosty

Ovšem tahle příkoří jsou vynahrazena tím, že HM nechce vůbec zaplatit. Čili i elektřinu jsem měl zdarma. A vzhledem k počasí jsem tu byl další týden.

Klaksvík má i další pozitiva: Hned u maríny je velký supermarket, na přilehlém parkovišti je stánek s fish and chips – byly to jedny z nejlepších, jaké jsem kdy jedl. Wi-fi je dostupná v informačním centru a přilehlé hospodě, kde je i záchod. V Klaksvíku je též velice hezký kostel a slušně vybavený obchod s jachtařskými… ehm, nápoji. :-D

Ale nespoléhejte, že zde dotankujete. Pumpa tu je, ale bere jen faerské a (asi) dánské karty. Zkoušel jsem tři karty různých značek – prd. Myslím, že by nefungoval ani kulový svršek.

Z Faer na ostrovy Vestmannaeyjar

Po necelém týdnu svitla naděje, že by se počasí mohlo konečně umoudřit. Už jsem byl dost netrpělivý, protože původně jsem na Faerách chtěl strávit jen čtyři nebo pět dní.

Předpověď pořád nebyla ideální, ale bylo to to nejlepší za celé předchozí dva týdny. Ani výhled pro vzdálenější budoucnost nesliboval výrazné zlepšení. Mělo foukat slabě až středně, z rozumného směru, asi po čtyřech a půl dnech měl vítr sílit i na a přes 40 uzlů.

Vzdálenost z Klaksvíku na malé souostroví Vestmannaeyjar u JZ pobřeží Islandu je asi 380 mil. To je ovšem nejkratší možná trasa. U severních konců Faerských ostrovů se tvoří silné příčné proudy, které kolem mysů vytvářejí podmínky, do kterých nikdo svéprávný plout nechce. Je tedy lepší obeplout tyhle oblasti větším obloukem. Počítal jsem, že když půjde vše dobře, upluji na téhle etapě asi 400 mil. Haha!

Brzo ráno se mi nechtělo vstávat, tak jsem počkal až do odpoledne. Zase kvůli proudům. Asi devět mil fjordem uteklo dost rychle – proud začal pomáhat. Pak jsem ještě asi tři míle plul stejným kurzem – to abych se vyhnul výše zmíněným přílivovým hrátkám. Povedlo se. Pak jsem loď ustavil na správný kurz k jihozápadu Islandu.

Následovalo 21 hodin nádherného jachtingu. Vítr foukal předoboční, nejčastěji 3–4 Bft, vlny žádné nebo malé – nedosahovaly ani jednoho metru. Celou dobu jsem plul jen na plachty, loď se příliš nenakláněla ani nehoupala, rychlost se pohybovala mezi 4 a 6,5 uzly.

idyla cestou na Island

Na mapovém plotteru jsem sledoval napětí servisních baterií. Chtěl jsem začít dobíjet okamžitě, když napětí klesne ke 12 V. Když se tak stalo, zkusil jsem nastartovat. Nepovedlo se. Tou dobou jsem byl asi 100 mil ZSZ od Faerských ostrovů.

Zvažoval jsem, co dál. Nejdřív jsem z prodlužovačky vyrobil improvizované startovací kabely. Propojil jsem servisní baterie se startovací. Motorem to zatočilo, ale nenastartoval; pak už jen cvakal startér. Ani pozdější pokusy nebyly úspěšné.

Mezi tím se vítr stočil, takže směrem na Vestmannaeyjar jsem měl zadobok, kdybych se chtěl vrátit na Faery, plul bych ostře proti větru. Mezi Faerské ostrovy s jejich proudy se mi bez motoru opravdu nechtělo. Do přístavu na Vestmannaeyjar jsem to sice měl třikrát dále, ale téměř po větru. A vplutí do přístavu tam není příliš komplikované.

Rozhodl jsem se pokračovat na Island.

Život jachtaře – nevolníka

Vybité baterie ovšem znamenaly taky nutnost kormidlovat ručně. Moje energetická bilance vypadala následovně:

• Servisní a startovací baterie kaput, takže nefunguje autopilot, mapový plotter, poziční světla ani osvětlení v kajutách. Nejhorší byl nefungující autopilot. V noci bylo stále vidět, krom toho jsem za celou dobu plavby mimo dohled břehu nepotkal ani jednu loď.
• Měl jsem ruční mapovou GPS a k ní několik párů tužkových baterií, dále jsem měl nabitý satelitní komunikátor, jemuž energie v expedičním režimu vydrží čtyři až pět dní, taky jsem měl nabitou ruční vysílačku, iPad a baterku. Krom toho jsem měl téměř plně nabitou powerbanku, jejíž kapacita stačila na dvou až trojnásobné nabití satelitního komunikátoru. Taky jsem měl nabitý hloupý telefon, ale ten se hodil maximálně jako těžítko pro papírové mapy. Ty jsem, konec konců, měl také, ale ty nepočítám, protože jejich spotřeba energie je zanedbatelná. :-D

Opět jsem na sebe navlékl všechno možné a zasedl ke kormidlu. Začal jsem experimentovat s polohou při kormidlování. Nakonec jsem zjistil, že nejpohodlnější je, když se zády opřu o záďový koš, nohy natáhnu na sedačku před sebou, ruku bližší ke kormidlu na toto položím a do vzdálenější ruky uchopím pínu (tedy prodloužení kormidelní páky).

Ovšem ani tahle poloha člověku nenahradí odpočinek či dokonce spánek. Nedodá ani voděodolnost, takže když se rozpršelo, hledal jsem způsob, jak kormidlovat relativně v suchu. Přivázal jsem na kormidelní páku dvě lana. Každé jsem vedl k jednomu boku lodi a odtud přes kladku pod sprayhood. Tam jsem se krčil a taháním za lana kormidloval. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, za které lano tahat při zahýbání na tu či onu stranu. Později jsem si stoupl na schůdky do kajuty a opřel se lokty o střechu kajuty. Takhle experimentovat a kormidlovat jsem vydržel 20 hodin. Na člověka jen o trochu mladšího než hnědé uhlí, to není špatný výkon.

Usoudil jsem, že mi moře nikam neuteče, a šel si lehnout. Před tím jsem postavil loď do driftu, aby bez dozoru nedělala nějaké nepředloženosti. Chovala se velmi mravně, takže jsem čtyři hodiny spal, jako když mě do vody… Vlastně ne, to ještě nehrozilo.

Velmi osvěžen jsem zase uchopil kormidelní lana. Foukal dosti slabý vítr, takže rychlost kolísala kolem tří uzlů. Pak se vítr odporoučel úplně. Dalších 8 až 10 hodin jsem driftoval v bezvětří. Abych se nenudil, vyndal jsem rybářský prut a nahodil. V Norsku jsem koupil sadu gumových rybek, každou „vyzbrojenou“ jedním trojháčkem a jedním jednoháčkem.

Ryba nezabrala jediná, ale kdybych chtěl, mohl jsem mít racka. V bezvětří tito pluli v okolí lodi a zevlovali. Jakmile jsem nahodil, zamířili k návnadě. Kdybych ji včas nestáhl, určitě by se ji pokoušeli sezobnout. Nechtěl jsem páchat vraždu racka v kokpitu, a taky jsem někde četl, že nemají dobré maso. Jídla jsem měl více než dost, tak jsem rackovi udělil milost.

Když se rozfoukalo – tentokrát od JV –, ochotně jsem zasedl ke kormidlu a milým rackům dal sbohem. Bezvětří „ukouslo“ značný kus mé služby, takže jsem kormidloval „jen“ asi osm hodin. Po půl třetí ráno jsem ovšem zase zmrtvěl natolik, že nejlepším řešením byl drift a spánek.

Asi za tři a půl hodiny jsem usoudil, že zahálky bylo dost a znovu zasedl ke kormidlu. Foukal stále mírný JV vítr; většinu dne mezi 3 a 4 Bft. Až večer začal vítr sílit i k 5 Bft. Abych potvrdil, že předchozí dvacetihodinová služba nebyla náhodná, zase jsem vydržel takhle dlouho. Celkem to šlo. Když jsem si v půl druhé v noci šel zase lehnout, sice jsem mírně šilhal únavou :-D ale stále jsem jasně vnímal, jak se chová loď a jak se mění počasí.

Po probuzení jsem zjistil, že během mého lenošení se vítr změnil z JV na SZ. I tohle bylo v předpovědi, takže mě to vlastně potěšilo. Ovšem když plujete (přibližně) na západ… Ale protože na předobok většina lodí umí plout rovně s vyvázaným kormidlem (a moje Alfa to umí hezky), tolik mi to nevadilo. Co mi ovšem vadilo byl fakt, že se blížil čas nástupu bouře.

Už se stalo tradicí, že po odpočinku kormidluji přibližně 20 hodin, než zmrtvím natolik, že jako nepoužitelná troska upadnu do kóje v salonu. A tradice se mají dodržovat, takže jsem se podřídil.

Bouře přichází

Prvním vjemem po úspěšné resuscitaci byl fakt, že vítr zase udělal veletoč. Ze severo-severozápadu na východ. A taky zesílil. Nejdříve na krásných 5–6 Bft, během dne na stále dobře snesitelných 6–7 Bft. Rychlost plavby taky kolísala – od čtyř do šesti a půl uzlu. Během dne jsem refoval, později jsem úplně spustil hlavní plachtu. V noci jsem už plul jen na čtvrtinu kosatky. Šlo by plout s větší plochou plachet, ale jednak jsem už byl poněkud unaven, za druhé jsem věděl, že vítr bude sílit – a refovat se má hned, jakmile vás to napadne –, za třetí jsem byl spokojen s rychlostí lehce nad čtyři uzly.

Po obvyklém nočním odpočinku – tentokrát krásné tři a půl hodiny – jsem s jednou čtvrtinou kosatky pokračoval. Ale ouha, zhruba JZ kurzem. To proto, že jsem nechtěl narazit do Islandu. Moje (pozdně) večerní poloha byla N 63° 26‘, W 17° 37‘. V šest ráno jsem byl ke kolizi ještě blíž. A kdoví, co by si lidé vymysleli, kdybych Island nedopatřením potopil. :-D

Ráno už foukala solidní osmička Beauforta, v poryvech jistě devítka. Vlny pochopitelně rostly, ale to jsem tak trochu čekal. Jen jsem doufal, že touhle dobou už budu v přístavu.

Zjistil jsem, že když nechám onu čtvrtinu kosatky přefouknutou na druhou stranu a vyvážu kormidlo, loď drží kurz a celkem slušný úhel na vlny. Ovšem jak ráno pokročilo, vítr ještě zesílil a já jsem raději úplně zaroloval kosatku. Loď se neomylně postavila bokem na vlny. Příjemným překvapením bylo, že velkou většinu přicházejících vln zdolala velice elegantně a bez velkého náklonu. Tou dobou už vlny byly nejméně třímetrové. Pro informaci, šířka lodi je 287 cm.

Během dne se stalo několik věcí, ani jedna mě nepotěšila:

Špásy s předpovědí

Dvakrát až třikrát denně jsem si pomocí satelitního komunikátoru říkal o aktuální předpověď počasí. Touhle dobou předpověď říkala něco jako „ještě dva dny bude blbě, pak se to zlepší“. Driftoval jsem směrem od Islandu, takže mě dva dny sice nenadchly, ale ani nevyděsily. Myslí mi táhly poučky jako: „Ochraň svou loď před pevninou, ona tě ochrání před mořem.“ Nebo: „Každá bouře jednou skončí, tvým úkolem je dožít se toho.“ Teorii jsem měl v malíčku, teď tedy praxe.

Třetí předpověď říkala cosi ve smyslu: „Už za pár hodin se počasí začne zlepšovat.“ Pociťoval jsem něco, čemu se říká smíšené pocity: Naději a radost na jedné straně, skepsi až nedůvěru na straně druhé. Ano, cestou ke štěstí je pesimismus – buď se splní to, co čekáte, nebo to bude ještě lepší.

Nebudu vás napínat – další předpověď se vrátila k původnímu stavu. Tedy že se nevyvlíknu ze dvou dní driftování. A měla pravdu.

Evakuační zavazadlo

Pochopitelně jsem myslel i na to, že situace nemusí dopadnout dobře. Jako jasný signál k volání o pomoc jsem si stanovil zlomení stěžně. Satelitním komunikátorem bych se jistě dovolal.

Zaskočila mě představa, že mě záchranáři vyzvednou v jachtařských šatech do velmi špatného počasí, možná s pasem a platebními kartami v kapse, ale s ničím jiným. Rozhodl jsem se, že si připravím evakuační zavazadlo. Sice jsem vůbec nevěděl, zda by záchranáři s něčím takovým souhlasili, ale nechtěl jsem to chystat na poslední chvíli.

Uvědomil jsem si, jak velkou část svého života máme v počítači – kontakty, dokumenty, důležité informace…

Evakuační batoh nebyl vůbec lehký. Naštěstí na něj nedošlo.

Jízda po břiše

Jak už to v bouřích bývá, vítr sílil. Kamarád Míra mi později řekl, že v té době viděl pro tuhle oblast vítr v poryvech kolem 100 km/h. To je cca 55 uzlů, a to je poctivá 11 Bft. Já jsem maxima odhadoval do 50 uzlů, ale většinu času jsem byl zalezlý jako kukačka nepoužívaných pendlovek.

I za „normálního“ stavu takeláž dosti vibrovala. Pak si vítr vytáhl záhyb kosatky a roztrhl ji. Vibrace se trochu zvětšily. Pak se ovšem jejich úroveň zvýšila razantně. Předřelo se rolovací lanko kosatky, která se okamžitě celá rozbalila. Bylo mi jasné, že musím něco udělat. A rychle!

Oblékl jsem vestu s integrovaným harnessem, povolil jsem výtah kosatky a vydal jsem se na příď. Nejdřív jsem lezl po čtyřech, pak jsem se plazil. Ale na příď jsem se dostal docela dobře. Vyvázal jsem se k příďovému koši a zkusil plachtu stáhnout. Vzdorovala.

Zabral jsem víc, ale se stejným výsledkem. Uvědomil jsem si, že plachtu musím dostat dolů i za cenu jejího ještě většího roztrhání. Zabral jsem tedy ještě víc. Plachta popojela dolů asi o 10 centimetrů.

To bylo dobré znamení. Sólovému plavci se totiž často stane, že když třeba u stěžně refuje hlavní plachtu, její pečlivě připravený výtah se zachytne ve stoperu a nejde dál. Milý jachtař, obvykle s důrazným láteřením, musí zpět do kokpitu, uvolní výtah a cestou zpět ke stěžni se modlí, aby nebylo třeba dalších cest tam a zpět.

Když jsem znovu zabral, plachta zase popojela dolů. Výtah se nezasekl. Předem jsem věděl, že plachtu nepotáhnu do kokpitu. Nastrkal jsem ji do příďového koše a tam ji svázal.

V tu chvíli přišla obzvlášť obézní vlna, vší silou do mě udeřila, celého mě osprchovala a zmizela. Udržel jsem se za sloupky příďového koše, ale byl jsem rád, že jsem se k němu i přivázal.

Když jsem plachtu svázal, otočil jsem se k zádi a přál si být alespoň v kokpitu. Na přídi totiž nebylo nic, čeho by se člověk při lezení zpět mohl pořádně chytit. Počkal jsem tedy, až budou přicházet menší vlny, a ve správný okamžik se odrazil nohama od příďového koše. Po břiše jsem doklouzal ke stěžni a tam se chytil hrazdy pro samopřehazovací kosatku. Tu jsem sice na své lodi nikdy nepoužíval, ale hrazdu jsem prosíravě nechal na místě. Drží se jí moc dobře.

Moře v kuchyni

Tatáž vlna, která si se mnou pohazovala, mi nezakrytým vchodem do kajuty (když je blbá hlava, trpí nejen celé tělo) vlétla až do kuchyně a zaplavila sporák a okolní pracovní plochy. Taky naplnila kýlovou stoku vodou. Což o to, vodu jsem vypumpoval (a pak ještě několikrát, jak tam postupně stékala), ale jak sporák usychal, sůl krystalizovala a zablokovala všechny plynové kohoutky. Pomohlo až několikeré prostříkání WD 40, což jsem ovšem dělal až v přístavu.

A taky došla voda

Nikoli úplně všechna, jen ta v hlavní nádrži. Měl jsem ještě pár litrů vody v lahvích a něco nálevu v nakládané zelenině.

Ovšem vody jsem měl mnohem méně, než bych si přál. Kdybych se dostal do přístavu podle plánu – tedy za čtyři až pět dní –, nedostatek vody bych vůbec nepocítil. Ovšem platí, kdyby – chyby.

Proč se to stalo? V Torshavnu i Klaksvíku jsem mohl vodu pohodlně dotankovat. Ale říkal jsem si, že mám velkou nádrž (110 l), jsem na lodi sám a nemám na lodi sprchu – sprchuji se tedy jen v marínách. To je všechno pravda. Neuvědomil jsem si ovšem jednu okolnost. Že si to říkám už měsíc…

Každá bouře jednou skončí

Téměř celý další den po úspěšném břichokluzu jsem stále driftoval. Vítr se začínal mírnit, ale vlny nikoli. Asi teprve půl hodiny před půlnocí jsem usoudil, že flákání bylo dost. Vytáhl jsem dvakrát zarefovanou hlavní plachtu a ve větru VSV 6–7 Bft jsem se vydal kurzem asi 330°. Nebylo to sice přesně směrem, kam jsem chtěl, ale alespoň něco. A loď sama držela směr, což mě hodně bavilo.

Ráno jsem si všiml, že kosatka se z příďového koše částečně uvolnila a spadla do vody. Tady vytvořila kapsu, která svým odporem loď zdatně brzdila. A to mě nebavilo. V mnohem lepších podmínkách jsem dolezl na příď a kosatce domluvil.

Zpáteční břichokluz jsem si pochopitelně nenechal ujít.

Během dne vítr dál slábl – na 4 až 5 Bft, pozdě večer už na 3 až 4. Vlny se ke slábnutí velice neochotně přidaly. Už nebyly čtyřmetrové – jako ty největší o den dřív –, ale jen mezi dvěma a třemi metry. A taky se zakulatily.

Večer jsem dokonce rozrefoval hlavní plachtu. Loď pořád celkem ochotně plula rovně s vyvázaným kormidlem. Taky se mi dařilo držet kurz, který umožňoval neminout ostrovy Vestmannaeyjar, dokonce s určitou rezervou. Záznam stopy konečně nevypadal, jako že jsem se rozhodl plout do Karibiku.

Do přístavu

Další den jsem na posledních 25 mil zasedl ke kormidlu. Bylo docela hezky, nepršelo, vlny celkem malé, vítr maličko zesílil. Ale pořád to bylo 4–5 Bft, což zde berou jako slabý větřík. Viditelnost byla výborná, takže jsem ostrovy viděl z velké dálky. Taky jsem potkal první lodi od opuštění Faer. Asi jeden a půl míle od přístavu jsem zase zarefoval hlavní plachtu na druhý ref a připravil loď na přistání.

Vjezd do přístavu je trochu klikatý a v jednom místě byl zastíněn před větrem. Byl ale právě příliv, takže mi pomohl mírný proud směrem do přístavu. Po zhruba 30 metrech vítr zase foukal. Bohužel více, než bych si na přistání jen na plachtu přál.

Když jsem zahnul do bazénu, kde jsou místa pro hosty, HM na mě mával z jednoho pontonu, kde bylo volno. Bohužel to bylo přímo proti větru a ulička byla na křižování úzká. Dosti velkou rychlostí jsem zamířil do nejbližší proluky mezi pontony. Stály tu velké „exkurzní“ nafukovací čluny a oranžová záchranářská loď – SAR.

Už to vypadlo, že přídí narazím do obrovských kamenů na břehu. Proplul jsem kolem nafukovacích člunů, které měly vazáky nevhodně umístěné. Bez rozpaků jsem zamířil k záchranářské lodi. Ta měla vazáky jako dělané pro rychlé vyvázání „za chodu“.

Odlovil jsem ji na první pokus. No, víc jsem jich ani neměl. Když přišel HM, zeptal jsem se, zda můžu dobíjet, že pak přejedu na správné místo. HM souhlasil, ale zároveň někam volal. Za chvíli přišli jacísi dva lidé. Mířili k nafukovacím člunům. HM mi řekl, že jeden z nich je kapitán těch člunů, ale i záchranářské lodi. A že mě dotáhnou ke správnému pontonu, což bylo asi 30 metrů. Rád jsem souhlasil.

Po vyvázání na správném místě jsem požádal o pitnou vodu. Po jejím načepování do lahví jsem během pár sekund vypil asi litr a půl.

Na etapě dlouhé 380 (až 400) mil, jejíž uplutí mělo trvat do pěti dní, jsem uplul (a udriftoval) 610 mil za zhruba osm a půl dne.

 Alfa na ostrovech Vestmannaeyjar – pocuchaná, ale pluje

Plavil se a sepsal